Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
LYKKE LI vs MØ. Švédsko vs Dánsko. Mladá, avšak již poměrně zkušená zpěvačka vs úplná začátečnice. Dvě ženy, dvě tváře současného popu.
LYKKE LI musel někdo zlomit srdce opravdu těžce. A co je horší, rána se stále nehojí. Jak jinak si vysvětlit její posedlost texty o neopětované lásce a vztahových problémech? Tam, kde se v minulosti objevovaly spíše jen jakési náznaky, na aktuální nahrávce se autorka do tématu ponořila naplno. Ostatně stačí letmo nahlédnout na seznam skladeb („Never Gonna Love Again“, „Heart Of Steel“, „Sleeping Alone“,…) a je jasno, která bije. Textové náplni pochopitelně odpovídá i hudba samotná. Je prostě smutná.
Karen Marie Ørsted neboli MØ neboli panna je naopak rozmazlený, provokující fracek, který rád zajde někam na party, pozváním na panáka nepohrdne a nemá problém nechat se následně ojet. Alespoň takový dojem budí její debut „No Mythologies To Follow“ - nikterak objevný, přesto slušný příspěvek do dnes tolik populárního dreampopového žánru.
Obě slečny by bez problému mohly rotovat i v zaprděných tuzemských rádiích, ale na to je LYKKE až moc indie (pravda, přímočarou „I Follow Rivers“ z alba předešlého lze v éteru kupodivu tu a tam zaslechnout) a MØ pro změnu zase až moc dreamy. To však není jediný bod, kde se jejich osobnosti rozcházejí. Zatímco první zmíněná spolupracuje s Davidem Lynchem, již dříve zpívala „Music Is My Boyfriend“ (snad nedopadne podobně jako Jonas Renkse, který se přes osudový rozchod nemůže ve svých textech přenést prakticky po celou svou hudební karéru) a vypadá jako někdo, s kým byste v přítmí vinárny nad sklenkou rádi intelektuálně konverzovali, druhá miluje SPICE GIRLS (má na kontě i jednu jejich coververzi), v textech se s tím moc nesere, sprostá slova u ní nejsou výjimkou a dali byste s ní spíše pár pivek a brčko. Tam, kde Švédka působí spíš jako písničkářka, Dánka nabízí zejména elektroniku a tanec, ačkoliv ve slabé chvíli umí i ona předvést svou něžnější tvář.
Prozatím je sympatičtější a vyzrálejší tvorba LYKKE LI, nové album je prostě silné. A zraje. MØ ještě není tolik vyspělá a jedná spíš instinktivně. Přesto i její debut obsahuje spoustu pěkných momentů.
V každém případě jsou obě slečny dalším důkazem kvalit severské scény. Skandinávie toho dala hudebnímu světu hodně a nevypadá to, že by se v brzké době mělo v tomho ohledu cokoliv měnit.
LYKKE LI - I Never Learn: 8,5/10
(LL Recordings / Atlantic Records, 2014; www.lykkeli.com)
MØ - No Mythologies To Follow: 7,5/10
(Chess Club / RCA Victor, 2014; www.momomoyouth.com)
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
